Každej rok si řikám, proč tam zase jdu. Čím dál menší porce za čím dál větší cenu a čím dál tím větší snobárna. Letos pořadatelé návštěvníkům PFF znesnadnili konzumaci i tím, že kvůli umístění v areálu Pražského hradu absolutně nebylo kde zadek složit. Kvůli kuchařské show techno-emocionální gastronomie a pochoutkám Romana Pauluse z Alcronu ale stálo za to vyrazit.
Kulisy Pražského hradu jsou sice nádherné, ale kolem stánků bylo opravdu málo místa a ze zoufalství mě vytrhl až déšť, kterému se podařilo nějak „spolknout“ většinu návštěvníků. Ovšem kdykoli jsem se pokusila cokoli odložit, nebo si někam sednout, přišel zřízenec a vyhodil mě. Takhle si tedy opravdu zážitek za téměř tisíc korun nepředstavuji.
Na druhou stranu taková koncentrace food kritiků, kuchařů, chutí a vůni a zážitků se prostě jinde nenajde. A tak je lepší řádně se uvolnit vínem od Autentistů a prostě si to užít.
Gorgonzolová zmrzlina s vlašskými ořechy od Angelata chutnala na první ochutnání božsky. Teprve až chuťový ocas připomněl plesnivý sýr a bohužel zapříčinil, že tuto chuť už nevyhledám :). Zato stánek Paulusova Alcronu vnesl světlo do deštivého odpoledne. Naprosto dokonale vychucená hutná chřestová polévka s mascarpone, roláda z telecího hrudí s hlívou a bramborovou kaší a malinová makrónka – nebe na zemi. Polévku jsme si, nehledě na její hororovou cenu, přidali.
Růžová vína ze stánku Autentistů pomohla uvolnit se a stálo-li něco za označení blé, pak to byla levandulová panna cotta s jahodovým tatarákem – umělohmotně chutnající tvrdá hmota s červenou želatinou na vrchu. Ale pokus o něco s levandulí se počítá.
Výsledek Petrova experimentu s techno-emocionální kuchyní Jiřího Štifta z Mandarin Oriental. Polárka zmražená v tekutém dusíku se zkaramelizovaným cukrem.
